Přeskočit na hlavní obsah

Chcete zhubnout? Nechte se vyfotit v plavkách!

Řekli jste si o to, máte to mít.  Začínám vkládat na blog své starší články. Jako první je tu zahajovací ze série Do formy 2015, který, jak ho teď čtu, je pro mne aktuální i letos! Všechny starší články budou (tedy jestli se mi to povede) v záložce Pohled do minulosti a najdete je podle štítku Dana do formy, resp. tyto i ostatní se štítkem "pohled do minulosti". Tak ať se vám dobře čte!

Motto: Neděsí-li vás váš sen, je příliš malý. Nic jiného než vítězství nepřipadá v úvahu. 

A to jako stačí? To vyfocení? Upřímně, v mém – a myslím, že zdaleka nejenom v mém – případě to funguje na 100%. Každou zimu je to stejné. Na podzim jsem v nejlepší formě, v listopadu už to začne být horší, prosinec je... no prostě vánoční a v lednu je pro mne pohled do zrcadla už docela tristní. 

Každým rokem po padesátce je nastartování trochu těžší, a tak jsem se letos konečně rozhoupala a přijala opravdovou oficiální výzvu. Přihlásila jsem se do čtenářské soutěže Do formy, která letos slaví 15. výročí. Já letos oslavím 55, a tak mi to přišlo jako dobrý nápad – jde to pěkně dohromady, samá pětka to je, já to vyhraju ve své „staré krabice“ kategorii, a tu formu a fotky v časopise (nejlépe samozřejmě na obálce, nic menšího neberu) si dám k narozeninám.

Vzhledem k tomu, že o tom doma kafrám už několikátý rok, Miloš mi zpočátku moc nevěřil. Do 23. února, kdy vyšlo inkriminované číslo časopisu, se kterým v ruce se mělo udělat foto „před“, jsem se statečně vykrmovala. Šlo mi to výborně, přetékala jsem i z velkých a elastických džín, a na běžeckém soustředění u nás ve Frantovkách jsem při přednášce o výživě, kterou jsem měla JÁ, celou dobu zatahovala břicho, což byl vzhledem k jeho rozměrům docela heroický výkon. Protože už jsem skoro pukala, na focení jsem se docela těšila, že už to jako skončí a budu moci začít něco s tím pupikem konečně dělat.

Milošek se na věc připravil dobře. Já taky. Večeřela jsem s ním čerstvý chleba a když jsem si druhý den dopoledne přichystala plavky na focení, vcelku jsem si věřila. Miloš přede mnou tancoval s fotoaparátem v ruce, aby prý nafotil břicho z toho správného úhlu. Myslela jsem původně, že se snaží, aby mi to na fotkách slušelo, ale když jsem pak viděla výsledek, se kterým byl evidentně spokojený, málem mě klepla. Z pilnosti jsem se ještě nechala cvaknout z profilu a zezadu. Tfuj! To nebyl dobrý nápad. Prohlížela jsem si velrybu s mým obličejem z různých pozic a bojovala s rozhodnutím, jestli z toho mám či nemám mít radost. Vyhrála radost – v soutěži jde o co největší změnu či progres, a samozřejmě z tlustýho se řeže lépe. Nicméně nepříjemné překvapení z toho, jak jsem přes zimu zdevastovala, jsem skousávala docela pracně. Ono oblečené to tělo přece jenom vypadá tak nějak líp...

Teď zrovna končí lhůta pro přihlášky a až do 5.6., kdy je uzávěrka soutěže, na sobě můžu (musím!) pracovat. Našla jsem si trenérku, začala jsem 3x týdně chodit na tréninky s ní, konzultujeme jídelníček, který je pro mne naprosto nový (a neuvěřitelně s ním bojuju), začínám kromě dvou vycházek s Doníkem zařazovat ještě nějaké to kardio... a strašně moc se těším na výsledek! Teď končím třetí týden přípravy, tělo na trénink i úpravu stravy reaguje skvěle a už mění kontury. Jenže to je teprve začátek, to, jak vypadám teď, ještě ani zdaleka nepřipomíná finální shape... Tak mi držte palce, ať to zvládnu, slibuju, že budu o postupu průběžně informovat i s fotografiemi!

21. březen 2015 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Podivuhodný příběh jednoho zásnubního prstýnku

Stojím s lívancem v ruce před kuchyňským oknem a sleduju, jak venku tiše a klidně sněží. Padají takové ty velké vločky jako ve filmu a na zemi už z nich leží docela slušný bílý koberec. Z očí mi právě tak tiše a klidně padají slzy a smáčejí mi snídani. Právě jsem dočetla příběh jak z amerického filmu a jsem dojatá. Je to příběh svatebních šatů, které si podruhé zahrály svou hlavní roli na svatbě vnučky původní nevěsty, po 47 letech. Připomnělo mi to maminku a její zásnubní prstýnek. Tuhle jsme s Kristýnou našly krabičku se starými šperky a vytáhly jsme na světlo boží i tenhle prsten s bílým kamínkem. Pamatovala jsem si ještě, jak ho máma nosila, ale vzpomínka musela být už dost stará, protože prstýnek byl prasklý, doslova prošoupaný nošením, a mámě ke stáří hodně natékaly prsty, měla artrózu. Říkala jsem si, že by se určitě dal opravit, ale neměla jsem ponětí, jak to udělat, aby vypadal tak, že bych ho chtěla nosit. Naši se brali v roce 1947, bylo po válce, peněz málo a oni už če

O motivaci a kde ji vlastně pořád beru?

Často dostávám otázku, kde stále beru motivaci k pohybu, práci na sobě, tomu, jak jím a jak se o sebe starám. Dlouho jsem nedokázala odpovědět dokonce ani sama sobě, až... až jsem si přečetla zajímavý rozhovor s jedním trenérem ve fitku, který hovořil o motivaci svých klientů. Tím nejdůležitějším, co jsem si z toho vzala, bylo rozdělení lidí na ty s vnitřní motivací, takovým tím motorem, který je věčně pohání, a ty, kteří tento motor nemají (nebo ho ještě neobjevili), a jsou tedy závislí na motivaci zvenčí. A jak asi všichni víme, motivace zvenčí příliš nefunguje, přesněji, funguje jen omezeně a na krátký čas. V jednom krásném popisu mé osobnosti se píše, že neumím věci dělat napůl, že do všeho vkládám svou duši, což je recept na velikost. Dá se na to koukat různě – moje maminka mi např. vyčítala, že když se pro něco nadchnu, jdu si za tím i přes mrtvoly, a v jakémsi osobnostním testu manažerů mi vyšlo, že mám naprosto nadprůměrnou úroveň schopnosti, kterou tam nazývali „r

A ten zadek je přírodní?

Včera to byl právě měsíc, co jsem se po hlavě vrhla do úplně nové etapy svého života. To, o čem jsem 30 let jenom povídala a tak nějak potají snila, jsem konečně zhmotnila: jsem osobní trenér fitness a mám své vlastní klientky. Čtyři týdny krásné práce s úžasnými ženami, které s důvěrou svěřily svá těla do mých rukou. Uběhlo to tak rychle, že jsem se musela trošku zastavit a zkusit si zrekapitulovat, co všechno jsem během toho měsíce zjistila. 1.     Moc mě to baví!!! Po dlouhé době mám zase pocit, že to všechno dává smysl, že můžu někomu předávat své vědomosti a zkušenosti, že můžu pomáhat... 2.     Je to docela fyzicky namáhavá práce! Zdvojnásobil se mi počet nachozených kroků, protože do fitka chodím většinou 2x denně (ráno a odpoledne) a mám to podle toho, jak moc jdu pozdě, na 15 – 18 minut. Další kroky nachodím během tréninků s klientkami, jak běháme mezi jednotlivými stanovišti. Pak také předvádím jednotlivé cviky a pomáhám se zátěží, když už nemůžou, a někdy si dám bři